O mně ...
Harmonické manželství naplněné láskou, pochopením a laskavostí. To je vztah, který dnes žiji se svým manželem. Partnerství, které trvá již 22 let a je stále krásnější a naplněnější. Je to spojení dvou našich duší, které se každý den znovu rozhodují být tu spolu jeden pro druhého a zároveň ve svobodě. Svazek naplněný respektem, přijetím partnera se vším všudy, vzájemnou empatií a důvěrou.
Dnes prožívám vztah, ve kterém nenecháváme za sebe jednat svoje ega. Máme otevřené uši, které skutečně naslouchají tomu, co ten druhý sděluje. Máme dokořán oči, aby si všimly i toho, o čem druhý mlčí. A hlavně necháváme „mluvit“ prvně srdce, dřív, než začne skrze ústa promlouvat hlava.
Zní to jako sci-fi nebo jako pohádka z království za sedmero horami a devatero řekami?
Taky jsem si to ještě před pár lety myslela, když jsem prožívala to nejbolavější období našeho vztahu.
No, nebylo to tak ale vždycky!
Psal se rok 2014 a nám se narodila krásná dcera. Pěkně do párečku již ke 2,5 letému synovi. Jeden by si řekl „no vždyť to je štěstí, to je skvělý“. Jenže já se v té době ztrácela sama v sobě. Vztah s manželem byl spíš na kamarádské úrovni, nebyla v něm absolutně žádná intimita. Řešili jsme hlavně provozní rodinné záležitosti. Manžel v té době trávil převážnou většinu času ve svém podnikání a přede mnou i sám před sebou to ospravedlňoval tím, že přece chce, abychom se měli dobře.
Já byla se dvěma dětmi pořád sama, mezi čtyřmi stěnami baráku, bez svých zájmů a koníčků. Uvázaná u plotny a jedinou náplní bylo čekat na manžela, až přijede domů. Jenže když pak přijel, byla jsem často unavená, strhaná a naštvaná. Dnes už si z toho dokážu udělat legraci, že jsem byla jako žumpa – buď úplně vyčerpaná nebo nasr…á.
Tehdy mi ale do smíchu nebylo vůbec a manželovi jak bysmet. A proto se z toho stal začarovaný kolotoč. Než by jezdil domů dřív a poslouchal mé nářky, zůstával o to déle v práci. A o co déle se vracel, o to více jsem byla podrážděná a nešťastná. Ani finanční stránka neodpovídala v té době času, který v práci trávil. Moje štěstí záviselo na vnějších okolnostech.
Do toho nám nepřidával ani fakt, že nám to neklapalo v posteli, což byl dlouhodobý problém od začátku našeho vztahu, který začal, když nám bylo oběma 17 let. Po sedmi letech chození jsme se vzali, rok po svatbě měli syna a pak dceru. Předtím žádný intimní život s jinými partnery. Tehdy jsme každý zvlášť nebo i spolu dohromady vyplakali hodně kaluží slz.
A co bylo dál?
Myslela jsem si, že jsem rozbitá a po letech jsem zjistila, že manžel to dával tiše za vinu také mně. A tak jsem chodila, hledala, upínala se na nejrůznější terapeuty, metody apod., ale stav se nelepšil, anebo jen vždy na chvilku. No, a tak se stalo, co se nabízelo a co dnes už vnímám jako zkušenost, která byla důležitá v mém příběhu.
Ze zoufalství jsme se s manželem domluvili na tom, že zkusíme paralelní vztah, což bylo jednodušší v tom, že jsme si nemuseli lhát (ne však jednodušší v otázce žárlivosti).
Nejvíce se člověk učí skrze interakce s jinými lidmi. Hlavní point pro mě byl, že jsem v pořádku a problém tedy bude jinde. Ale než jsem to pochopila, ještě pár let a x zklamání muselo proběhnout.
A pak mi to došlo...
Zlom nastal v momentě, když mi došlo, že nikdy nebudu spokojená, dokud budu čekat, že mě někdo jiný udělá šťastnou. Že musím najít prvně sama sebe.
Hodně k tomu přispěla jedna kniha, která na mě doslova vypadla v knihkupectví z regálu a jejíž autorka na svých kurzech provází ženy na cestě k znovunalezení vlastní síly a rozvzpomenutí se na to, kdo jsou. A tak jsem se v roce 2023 na její kurz přihlásila, bez ohledu na to, že jsem na něj neměla peníze a bez toho, aniž bych věděla, jestli s manželem zůstaneme spolu nebo půjdeme každý svou cestou.
Manžel to viděl a přidal se. Chtěli jsme oba! A můj vztah s ním se začal pomalu měnit, lepšit.
Nebylo to hned!
Léty zažité a odkoukané programy jsme nezměnili ze dne na den lusknutím prstu nebo nějakým kouzlem, ale postupným a opakovaným zvědomováním si! Ve vypjatých situacích jsme došli až do bodu, kdy si nebereme osobně to, co druhý říká, skutečně nasloucháme, rozebíráme spolu … VĚDOMĚ KOMUNIKUJEME! A samozřejmě že se i my dostáváme v každodenní rutině do náročných a stresových chvil.
Na našem svatebním oznámení máme indické přísloví, které jsme tehdy ani netušili, jak je výstižné 😀
„Když se kára a bůvol shodnou, nezáleží na tom, jaká je cesta!
A proto...
Díky tomu, čím jsem si prošla a co všechno mám za sebou, dnes rozumím párům, které jsou v podobném nebo stejném bodě jako my před lety, které řeší finanční krizi, intimní problémy, vzájemnou nekomunikaci. Párům, které ale mají ještě chuť a cítí naději, že jde jejich vztah zachránit a uvědomují si, že spokojený vztah není samozřejmost, ale že je třeba o něj stále pečovat.
Dnes a denně jsem v kontaktu s klienty v rámci mého zaměstnání na odboru sociálních služeb, kteří už většinou bohužel na záchranu svého vztahu rezignovali. Vidím, kam je dovedla jejich zranění duše, nepochopení se a komunikace, ve které v rukou drží pevně ego své žezlo.
A z toho důvodu ve své soukromé praxi poskytuji párům, které jsou na změnu nastaveny a chtějí dát svému vztahu ještě šanci, laskavý prostor pro rozkrývání toho, co jejich ústa vypouští, ale k uším toho druhého se dostává zkreslené.