BUĎ ZASE NORMÁLNÍ!
… aneb Vedlejší dopady vnitřní práce na sobě.
Je mi 39 let a na své cestě životem jsem potkala spousty lidí. Někteří se mnou šli část cesty, pak se odchýlili a zase jsme se potkali. Jiné jsem chvíli ve svém životě měla, předali jsme si, co bylo třeba a už jsme se neviděli. Všechna setkání ale nesla svůj smysl, který jsem ne vždy chápala hned, ale až časem ⏳💫
Ten, kdo mě ale zná už dlouho, a jde po mém boku krásných 22 let, je můj muž 💑 Žiju s ním už delší dobu, než co jsem žila ve své původní rodině (nebo jak moje mamka občas říká, že jsem už delší čas pod jeho vlivem než pod jejich 🙄 – což mě dřív vytáčelo, vnímala jsem to, jako by mi říkala, že nemám vlastní mozek 😄).
Myslím, že to je právě manžel, který by nejlépe dokázal popsat, kolik práce jsem na sobě odvedla. Jak jsem se posouvala od nevědomého k vědomému bytí 🌱 A jak řekl – od uvztekané a urážlivé holky k ženě s (většinou 😅) nadhledem, která ho podrží v situaci, kdy on ztrácí pevnou půdu pod nohama 🌊💪
Ta cesta nebyla vždycky dlážděná oblázky se třpytkama a nelítali kolem mě růžoví jednorožci 🦄✨ Spíš naopak. Velké posuny jsem skoro vždy zaznamenala přes hodně bolavé situace 💔 Tady by někdo mohl namítnout, že nevím, co jsou opravdu bolavé situace. Že to, co jsem zažila já, je prd oproti tomu, co zažil někdo jiný třeba skrze nějakou přírodní katastrofu apod.
Kdo nám ale dává právo soudit, co pro někoho je a není dostatečně bolavé? 🧐 Myslím, že v našem příběhu nemusíme mít nutně napsáno, že nás třeba spláchne tsunami, a když přežijeme, že si začneme vážit života. Každý máme naše vnímání jinak citlivé 💡 Někdo potřebuje jemné pošťouchnutí, jiný důrazné proplesknutí osudu. Někdy stačí jedna lekce. Jindy je potřeba opakovaně… A proto váhu toho, co je pro nás moc nebo málo bolestivé, si určujeme jen my sami, každý za sebe 🧘♀️🧘♂️ Krásná pestrobarevnost 🎨
No a co mě teda vede k tomuhle zamyšlení? Ráda bych povzbudila ty, kdo o sobě v jakékoliv své fázi pochybují 💌
Když jsem se totiž začala měnit – respektive začínala si uvědomovat, co je MOJE a co jsem nabrala od okolí – několikrát jsem slyšela (ať už přímo, nebo někde pokoutně za zády):
„Ta se ale změnila…“ (myšleno k „horšímu“)
nebo taky:
„Pokud nebudeš zase NORMÁLNÍ, tak s tebou nechci mít nic společného.“ 😢
A mě to v té době bolelo, hodně… hlavně od těch nejbližších 💔
…jenže to nešlo jinak! To volání mojí duše po vrácení se do své podstaty bylo silnější než tužba být přijatá a ochota se přizpůsobit tomu, jakou mě chce mít okolí 🌪 Napadá mě, že to je možná i vodítkem, že se člověk vrací k sobě a jde správným směrem. To, když se to lidem v jeho bublině přestává líbit. Protože do té doby plnil JEJICH očekávání, ne svoje. Byl hodnou holkou / vzorným klukem, aby si něco zasloužil… lásku, přijetí, pozornost… 💔🎭
A tady se můžou odehrát právě tyto události:
- Těm, komu se nelíbí naše změny, budou pindat a postupně z našeho života zmizí 🌬
- Nebo budou pindat, ale když pochopí, že to není nějaký rozmar, přijmou nás 💞
- A nebo… se objeví úplně noví lidé, kteří budou ladit s naším konceptem 😊🌈
A pak je tu další zářez na cestě. Lidi vidí, že se s vámi něco děje, že se třeba nějak sebevzděláváte, jezdíte na semináře apod. a nabydou dojmu, že vás tím pádem nemůže už NIC rozhodit! 😅
Že na vás klidně můžou dříví štípat a vy zůstanete vyzenovaní až do nebe 🧘♀️✨
Prostě, že se vás už nic nedotkne.
Několikrát jsem si vyslechla rýpavou poznámku:
„Co ti je, já myslela, že když na sobě tááák pracuješ, že už se neurážíš.“
Nebo když jsem přiznala, že na mě padla obrovská tíha a já si rekapitulovala svoje dosavadní působení na téhle Zemi, včetně toho, zda jsem třeba měla mít děti… (jó, měla, ale někdy je to k*revsky těžký, fakt 😅) a prostě na mě padla nějaká deka 🧥
No a pak jsem se dozvěděla, že tím pádem, když mě vůbec tyhle otázky napadají, nejsem SKUTEČNĚ šťastná! 🤷♀️
Takže takhle – pokud se v tom někdo pozná 😊, tak chci za prvé fakt ze srdce poděkovat, kdo jste do mě takhle rýpli 🙏 Díky tomu jsem měla možnost se nejdřív naštvat, pak zamyslet a nakonec se zase o kus posunout a uvědomit si, že to jsou VAŠE programy, ne moje 💡
To, že na sobě pracuji, neznamená, že už nikdy nepřijde situace, která mě nerozhodí nebo mi nevyzrcadlí něco, co ještě nemám tak úplně zpracované. Ten posun vnímám už jen v tom, jak rychle přijde uvědomění ✨ Jak mnohem rychleji dokážu uvidět, co se třeba za tím naštváním skrývá. To je ta vědomá práce 🔍💗
A druhá věc – štěstí nepovažuju za nepřetržitý stav 🌤 Jsem člověk, cítím a vnímám emoce, procházím různými zkušenostmi od příjemných k těm méně. Kdyby ne, nenarodila bych se na planetu Zemi 🌍 Nejvíc se učíme přes ty nekomfortní zkoušky. Aspoň já to tak beru – a vlastně je to velké dobrodrůžo, co se zase o sobě dozvím v nějaké „špatné situaci“ 🎢💥
A tak ŠTĚSTÍ jsou pro mě jednotlivé střípky, ze kterých si skládám mozaiku svého života. A záleží jen na mně, jak bude pestrá 💖🌈
TAKŽE:
👉 Práce na sobě má obrovskou hodnotu – i když někdy bolí, i když není vidět, i když je nepochopená.
👉 Tvůj vnitřní růst může měnit vztahy kolem tebe, ale hlavně mění vztah k tobě samotné/mu.
👉 Nenech se odradit očekáváním druhých. Tvůj směr a tvoje pravda jsou cenné 🌟
👉 A jestli na tebe někdy padne deka – i to je v pořádku. Jsi člověk. A každý další krok je důkazem, že se vracíš k sobě 💫
Jestli jsi na cestě a sám/a se na ní ztrácíš, a jsou-li ti moje myšlenky blízké, ozvi se mi. Můžeme spolu prozkoumat, co je TVÉ, co ti neslouží… krok za krokem, postupně, LASKAvě 😉🧡
Jsem žena, maminka, manželka, koučka. Pomáhám párům překládat to, co vyjadřují stejnou řečí, ale ne stejným jazykem lásky, aby bylo slyšeno a viděno, co jejich ego a filtry vnímání často zkreslují. Jak jsem k tomu došla a více informací o mě, si můžeš přečíst v mém příběhu.